Historie Krkonoš

Krkonoše tvořily dlouho oblast, která byla stranou zájmu kolonizačního úsilí. Pro pravěk jsou nejen ony, ale i oblast jejich bezprostředního podhůří, krajinou téměř archeologicky sterilní. Tato situace trvala dosti dlouho až do období středověku, kdy hluboký hvozd na pomezí pokrýval pohoří, ale i celou rozlehlou oblast až po hřeben Zvičiny, Kumburku, Tábora a Kozákova.

První lidská sídla pronikala do pohraničního hvozdu prostoupeného místy údolními nivami kolem toků řek podle zemských stezek. Ty jsou předpokládány v naší oblasti dvě a to jako méně významné větve cesty přes Náchod do Kladska a Slezska. Jedna z nich vedla přes Mostek údolím Labe na Chotěvice, Pilníkov, Vlčice, Horní Staré Město a Žacléřským výběžkem přes Libavské sedlo do Slezska. Druhá přímo přes hřeben z dnešního Vrchlabí po „kamenné cestě“ na Strážné (Strážná hůra – Wachur) přes Výrovku. Modrým sedlem mezi Luční a Studniční horou a v prostoru dnešní Luční boudy přes Bílou louku do Jeleniohorské kotliny. Po některé z nich patrně šel polský vpád Boleslava Křivoústého do Čech v roce 1110, popisovaný kronikářem Kosmou i polským Gallem Anonymem.
Je tedy třeba počítat s první silnější kolonizační vinou do podhůří, která byla nepochybně slovanská před polovinou 13. století.

Hřebeny pohoří však byly asi pusté.

Za zcela problematické je nutno považovat místní pověsti z pera trutnovského kronikáře Šimona Hüttela o počátcích místních obcí Trutnovska, kladené do počátků našeho tisíciletí. Odrážejí pozdější situaci v polovině 13. století. Vykonstruována je tak zvaná autochtonická teorie některých německých vědců nepodložená žádným místním archeologickým materiálem. Vyvozuje, že při pronikání Slovanů do nitra Čech v 5. a 6. století se zbytky germánského obyvatelstva z vnitrozemí uchýlily do horských údolí Krkonoš a sudetští Němci jsou tedy přímými potomky Markomanů. Stojí na vratké tezi, že některé zeměpisné názvy jsou „pragermánského“ původu, např. Úpa, Metuje a další.

Hory nabízejí poklady

Původní buko-smrko-jedlový prales a rozsáhlé porosty kleče zabraňovaly dlouho přístupu do hor. Šlo-li vojsko B.Křivoústého roku 1110 přímou cestou přes hřeben, čemuž popis tažení nasvědčuje, nebo jinudy, stejné si panovník plným právem zaslouží název polský Hannibal. Prvními lidmi, vedle osamělých lovců, kteří pronikali do krkonošské přírody, byli hledači zlata, stříbra, drahých kamenů a rudného bohatství. Horníci z Krkonoš jsou připomínáni na straně slezských knížat v neúspěšném boji proti Tatarům na Lehnickém poli roku 1241. Ve 14. a 15. stol. přicházejí do Krkonoš cizinci lišíce se od domácího obyvatelstva podhůří jazykem a prováděli tu prospektorskou činnost. Jsou nazýváni Wallen – Vlaši. Po nich se zachovaly fantastické písemné záznamy cest k ložiskům „pokladů“, zvané Wallenbúcher a na některých místech v terénu do skal vytesané záhadné orientační znaky, zejména na severní straně Krkonoš. Počátkem 16. století (1511) přicházejí do Trutnova míšeňští horníci a po neúspěchu v těžbě v okolí města se přesunuji do Obřího dolu pod Sněžkou. V této době se těží v horním povodí Labe, kde v Dlouhém dole mezi Kozími hřbety a pod úbočími Stohu existuje hornická osada Svatý Petr a na Rýchorách.

„Hraběcí“ válka a upevnění hranic panství a země

O krajinu se během třicetileté války a po ní v 17. století dělí nový šlechtičtí majitelé, většinou z řad cizácké katolické šlechty. Západní Krkonoše a panství jilemnicko-branské po hraběti Harantovi z Polžic a Bezdružic získali Harrachové.
Řeka Labe byla hrubým dělítkem mezi jím a panstvím Vrchlabí, které zabíralo centrální část Krkonoš. Dostal je darem hrabě J. R.Morzin za vojenské služby od císaře. Východní Krkonoše, původně královský majetek se sídlem v Maršově získal Jan Jakub de Waggi a po něm se často střídaly další šlechtické rody. Vystupuje do popředí nutnost stanovit pevně hranici mezi nimi, neboť doposud byla jen přibližná a přesné vytyčení v pustině nemělo valného smyslu. Nyní dochází ke sporům, které se zpočátku projevují potyčkami lesního personálu, zajímáním dobytka a jinými násilnostmi. Nejasnosti mezi panstvími Branná a Vrchlabí byly vyřešeny dohodou v roce 1690.

Obtížnější bylo stanoveni hranice mezi panstvím slezských magnátů Schaffgotschů a českými majiteli. První uplatňovali nárok na celý pohraniční hřeben, to je až k hornímu toku Labe a Bílého Labe do údolí, včetně oblasti jejich pramenů. Hranici požadovali po vodních tocích. Do sporu zasáhl svým dobrozdáním na žádost Morzinů i učený jezuita Bohusla Balbin.Roku 1710 bylo soudně rozhodnuto, že hranice mezi českými panstvími a panstvím Chojnik (Kynast) půjde po hraničním hřebeni, tedy tam, kde je dnes státní hranice.

Do upevnění dnešní státní hranice zasáhly i dvě události na hřebenech Krkonoš. Ačkoliv vnějškově měly náboženský ráz a vypjatost bojovného a vítězného katolictví, jejich hlavní význam spočíval ve sféře majetkové právní a politické. Kaple na Sněžce, vystavěná s velkými potížemi v letech 1665-81, se stala nejen cílem zbožných poutníků z obou stran Krkonoš, ale jasným vytýčením hranic dominia novopečeného katolíka Kryštofa ze Schaffgotschů, jemuž šlo o zachování dědictví po otci Janovi, nekatolíku, zapleteném do Valdštejnova spiknutí proti císaři a popraveném za to v Řezně. Z druhé strany z Čech vzešla iniciativa od vrchlabských Morzinů a za účasti branské vrchnosti Roku 1684 vysvětil po cestovních útrapách hradecký biskup Jan z Tallembergu pramen Labe, čímž bylo rozhodně dáno najevo, že oblast Labské louky patří k východočeské církevní metropoli, a tudíž do Čech, nikoli do Slezska.

První republika a druhá světová válka

Vznik Československé republiky roku 1918 po rozpadu rakousko-uherské monarchie Habsburků přijala německá většina obyvatelstva v Krkonoších velmi neochotně, ale brzy se přizpůsobila novým poměrům. V druhé polovině dvacátých let v období hospodářského oživeni dochází k řadě přestaveb horských bud na komfortní hotely, schopné zajišťovat celoroční turisticko-lyžařský provoz. Na Labské boudě působí rodina Hlouškova, na Vosecké boudě a později i v Harrachově nastupuje po návratu z československých legií jeho švagr Herčík. Svaz československého důstojnictva buduje na Výrovce Havlovu boudu. Po stavbě první krkonošské lanovky z Janských lázní na Černou horu roku 1928 vzniká na vrcholové luční enklávě Volských Bud tehdy moderní Sokolská bouda a Horský hotel. Ke všestrannému rozvoji na úroveň mezinárodního horského střediska dochází ve Špindlerově Mlýně hlavně zásluhou zdejšího lékaře a po válce dlouholetého starosty Dr. Wilhelma Picka.

Tento slibný rozvoj poněkud pozastavila počátkem třicátých let hospodářská krize. Po nástupu fašismu v Německu roku 1933 většina německého etnika nejen v Krkonoších, ale i jinde v pohraničí podpořila svými hlasy ve volbách roku 1935 Henleinovu Sudetendeutsche Partei (SdP), která svou činností směřovala nejprve k odtržení pohraničí a pak k likvidaci Československa.Vláda zahájila na obranu státu budováni pásma pohraničních opevnění, do nějž byla začleněna i stavba Masarykovy horské silnice přes Mísečky na Krkonoš. Železobetonové pevnůstky, tzv. řopíky, vytvořily téměř souvislou obrannou linii na vnitrozemském Českém hřbetu, která byla v době dvojí mobilizace roku 1938 obsazena československými vojenskými jednotkami. V té době po opuštění německým personálem vyhořela Luční a Rennerova bouda. Mnichovský diktát znamenal vydání pohraničních oblastí republiky bez boje Hitlerovi.

V tomto záboru se ocitly i některé ryze české obce bývalého okresu Jilemnice jako Víchovská Lhota, Křižlice, Roudnice, Jestřabí a další. Během druhé světové války se většina hotelů, penzionů a horských bud v Krkonoších zaplnila evakuovanými osobami z bombardovaných německých měst, zotavujícími se vojáky wehrmachtu po zraněních na frontě a podobně. Některé objekty sloužily jako výcviková střediska německé armády, např. polárnická stanice na Krkonoši – Jestřábí boudy, výcvikové středisko specialistek luftwaffe – Luční bouda a Sněžka nebo příprava záškodnických skupin do týlu nepřítele – Černá hora.

Loajality německého obyvatelstva oblasti využily úřady. Třetí říše k umístění několika zajateckých táborů pro sovětské a spojenecké vojáky, např. ve Vrchlabí, na Bedřichově a na Špindlerovce, kteří tu strádali drsným podnebím, těžkou prací a špatnou stravou.
Čeští vlastenci, zejména v západní části Krkonoš, v ilegalitě organizovali odpor proti fašismu a byli ve spojení i s jednotlivci z řad německých antifašistů. Jejich činnost byla tvrdě umlčována zásahy gestapa. Před koncem války v podhůří operovala partyzánská skupina Nikolaj a výsadek parašutistů (pět sovětských a pět českých), shozený na Kalensku dne 27. března 1945. Rudá armáda přešla Krkonoše na několika místech dne 9. května 1945 (Špindlerovka, Královec, Harrachov).